První náčrtek užitkového Volkswagenu se vzduchem chlazeným motorem v zádi a trambusovým uspořádáním budky vytvořil v březnu 1947 Ben Pon, nizozemský dovozce automobilů VW. Profesionálního zpracování se však nadějná myšlenka dočkala až v roce 1948, kdy se ředitelem automobilky stal Ing. Heindrich Nordhoff. V říjnu 1948 dal projektu užitkového Volkswagenu definitivně zelenou a tým konstruktérů a vývojářů se naplno pustil do práce na vozidle, jenž neslo interní označení typ 29. První funkční vzorky s karosérií furgon vyjeli z Wolfsburgu na jaře 1949, ale už po několika týdnech zkoušek bylo jasné, že použitá standardní podvozková plošina Brouka nestačí na nový náročnější úkol. Postupně vykrystalizovalo řešení s polosamonosnou karosérií a zesíleným zavěšením a odpružením všech kol, přičemž v zádi vozu zústal uložený plochý čtyřválec 1131 ccm nabízející výkon 25 koní (18 kW) při 3300 l/min a nejvyžší točivý moment 67 N.m při 2000 l/min. Podobně jako za války u typu KdF 82 Kübelwagen se i tentokrát uplatnily redukce pohonu zadních kol, s nimiž užitkový vůz s rozvorem 2400 mm, vnějšími rozměry 4150 x 1660 x 1900 mm a pohotovostní hmotností 975 kg dosahoval nejvyšší rychlosti 90 km/h.

Volkswagen Transporter s užitečnou hmotností 750 kg, jemuž bylo nakonec přisouzeno označení typ 2, zatímco brouk byl samozřejmě jedničkou, byl oficiálně představen v provedení furgon, kombi a minibus v listopadu 1949, sériová výroba furgonu však začala až počátkem března 1950, minibus následoval o měsíc později. V letech 1951 a 1952 nabídku rozšířili další verze Transporteru, jako např. sanitka, valníček a luxusní provedení minibusu s přídavnými zaoblenými okénky ve střeše. V lednu 1954 dostal transporter stejně jako Brouk nový motor o objemu 1192 ccm a výkonu 30 koní (22kW).

V roce 1955 pak pokračovala inovace řadou dílčích úprav (účinější brzdová soustava, nový větrák motoru montáž patnáctipalcových kol místo šestnáctipalcových,..). V listopadu 1958 do početné rodiny vozů transporter přibyl pikap s prodlouženou budkou, který si záhy získal značnou oblibu. V květnu 1959 prošel rekonstrukcí motor Transporteru. Vzduchem chlazený plochý čtyřválec 1192 ccm dostal nový klikový hřídel, větší olejovou náplň a nové výfukové potrubí. Výkon 30 koní zůstal nezměněn, největší hodnota točivého momentu však stoupla na 78 Nm při 2000 l/min. Další inovace následovala o rok později - výkon vzrostl na 34 koní (25 kW) při 3600 l/min a nejvyšší točivý moment na 82 Nm při 2000 l/min. V létě 1961 se pak transporter dočkal plně synchronizované převodovky. V následujících letech se dočkal i silnějšího motoru o objemu 1493 ccm a užitečná hmotnost se zvýšila na 1000 kg.

V srpnu 1967 byla zahájena výroba automobilu VW Transporter druhé generace, které se od svých předchůdců na první pohled odlišovaly modernější přídí s neděleným panoramatickým čelním oknem. Příď i záď byla prodloužena více než o 100 mm, výraznou modernizací prošel i podvozek. Dostal nové zavěšení zadních kol na trojúhelníkových ramenech a dvouokruhovou brzdovou soustavu.

Náročnější zákazníci si mohli od léta 1967 koupit transporter s motorem o 1584 ccm a od srpna 1971 i motor o obsahu 1679 ccm. V létě 1972 byla přepracována příď Transporteru, aby lépe odpovídala přísným bezpečnostním předpisům. Změnila se poněkud i tvář vozu. Zvětšené přední blikače byly přemístěny nad světlomety, na okraje mřížky větrání.

Postupně se Transporter prodával i s motory o objemu 1785 a 1970 ccm. V roce 1978 spatřila světlo světa pětice zajímavých prototypů Transporteru s pohonem čtyř kol a zvětšenou světlou výškou, zatím však zůstalo jen u experimentu. V květnu 1979 pak debutoval VW Transporter třetí generace s modernizovaným podvozkem a se zcela novou hranatější karosérií, ale i nadále se vzduchem chlazeným zážehovým čtyřválcem v zádi. Postupně modernizována se tato řada Transportérů vyráběla až do roku 1990.

zpracováno podle knižnice časopisu svět motorů